Budu tě milovat až do svého posledního nádechu.

7. ledna 2012 v 19:29 | Yuuki. |  jednorázovky

WARNING:Depresivní!

tip:BB(boys love)
Info:Tato povídka se také spodila pod mýma rukama,ale je to již delší dobu.(27. května 2011)


"Ale máš rakovinu!jak dlouho mu to chceš tajit?" Tato slova jsem zaslechl,když jsem přišel domů. Stará známá Kris,přijela na víkend.Její hlas jsem poznal.Rychle jsem se vyzul a běžel do obývacího pokoje,kde dívka i s mím přítelem seděli naproti sobě . Kris seděla v jednom ze tří křesel a má láska Johan na pohovce. Hlavu měl v dlaních,tiše popotahoval. "A-ahoj.." Řekl jsem docela tiše,jako bych je nechtěl rušit.Sundal jsem tašku přez rameno a shodil ji na zem. "Ahoj Honzo!" Zvolala Kristýna a lehce se na mě usmála.Úsměv jsem jí oplatil. Když se na mne Johan podíval,nebyl to vůbec hezký pohled.Po tvářích mu zběsile tekly slzy.Pomalu jsem k němu přišel a sedl si na pohovku vedle něj.Vzal jsem ho za ruku. "Co se to tady děje?" Zeptal jsem se s těžkostí v hlase.Mlčel.Když jsem se podíval na Kristýnu,jen smutně sklopila pohled.Začal jsem být strašně nervózní.Proč jsem neslyšel celou tu větu?cože má? "Mluv semnou.." Žadonil jsem.Sklopil pohled.Zaryl jej do podlahy. "Mám rakovinu.Krve." Řekl bezdechu.V jednu sekundu se mi zhroutil svět.6let..4roky bez sebe,vztah na dálku.2roky spolu.Jeden svět,2srdce,1láska. "Už jsem ti to přece psal..ale ty jsi na to zapomněl a já ti to nechtěl připomínat.." dodal.Pootevřel jsem ústa.Má pravdu!..
Ten večer už jsem neusnul.Johan vedle mě klidně oddechoval.Přemýšlel jsem.Umíral mi před očima!A já s tím nemůžu nic udělaT…
O měsíc pozděj:
Johan zemřel..Na jeho pohře přijelo hodně lidí.I přez všechnu jejich podporu,jsem si připadal sám..Už nikdy neuslyším,jak šeptá mé jméno..Už nikdy neucítím jeho rty na těch mích..Už nikdy neřekne,že mě miluje..Zemřel v nemocnici.Držel jsem ho za ruku..
Chtěl,abych na něj co nejdříve zapomněl,abych se netrápil..Ale copak to jde?každý den teď stávám u jeho hrobu.Stojím tam,bezmocně hledím ,každý den tam nosím nové květiny,nové slzy,novou a stále větší bolest.Je to strašné,když příjdete o toho,koho bezmezně milujete..
Zase jsem tam stál..v ruce jsem držel bílé lilie,ty,které tak zbožňoval.Po tvářích mi tekly slzy,srdce mi pukalo..na náhrobku stálo.. "kdo byl milován,nebyl zapomenut." A já na něj nezapomenu.Nejde to..Pořád mě svíral žal.Byl pro mě všechno…
o 3 roky později:
po 3letech jsem zjistil,že mně u Johanova hrobu neustále sledovala jedna malá holčička. Jednou zamnou přišla i s bílou lilií,stejnou,jakou jsem mu tam denně nosíval. "Byl to váš bratr??" Zeptala se. Zavrtěl jsem hlavou.S otazníky v očích se na mně podívala. Skousl jsem si spodní ret. "Přítel,nejlepší přítel a největší láska doromady."Dostal jsem ze sebe.S nikým jsem o tom nikdy nemluvil.Ačkoliv se mě každý ptal.Nevím,možná za to mohli její oči.Plné soucitu a smutku. Kývla. "Mohla bych vám nějak pomoci?" S těmito slovy položila Lilii na náhrobní kámen. Když jsem dlouho neodpovídal,začala zase ona. "Jestli chcete,můžeme si o tom promluvit..Já tu mám celou rodinu,tak vám třeba porozumím." Z těžka jsem polkl. Sedl jsem si do trávy u jeho hrobu. I ta dívka se posadila.Nadechl jsem se.
"Měl rakovinu..krve..Nemohl..jsem s tím nic dělat..ta bezmoc..to jak jsem každý den žil s vědomím,že mi zemře..Denně se snažil svou slabost zakrýt…Ale já věděl,že o něj příjdu..Doktoři říkaly,že má ještě tak 5let..jenže popletli výsledky s jiným mužem..Tomu mému,zbíval měsíc.Zemřel … A já … já ….já bez něj nemůžu žít!...denně chci spáchat sebevraždu..Ale..to bych se nedostal za ním…Šel bych za sebevraždu do pekla..A tak tu musím být do doby,než příjde můj osud a já se dostanu za ním do nebe..Chci…zase vidět jeho úsměv..ale ne jen na fotkách..!..."Objal jsem kolena a sklopil hlavu.Brečel jsem..Položila mi ruku na rameno. "Proč on?.." zeptal jsem se v naději,že mi odpoví. Ale ani ona,neznala odpověď. "Je mi vás líto.." zešeptala. "Říkej mi Honzo.."podíval jsem se na ni,poté na hrob pokritý liliemi. "Já jsem Jolanka." Usmála se. "K-kolik ti vlastně je?" Utřel jsem si oči a rozzostřil na ni. Byla to dívka menší postavy,s dlouhými blond vlasy a výraznými zelenými oči. "10." Odpověděla. Dlouho jsme tam seděli bezeslova..Já brečel..Ona brečela s lítostí semnou..Už se stmívalo. "Já budu muset jít. Tak zase zítra." Odvětila…
Opravdu,další den jsme se zase střetli..a pak zase,zase…zase…
O 7let později:
Už mi bylo 32..Jolance 17.. Jednou k hrobu mého drahého přišla celá uřícená.
"Honzo,chceš ještě pořád umřít?" Kývl jsem na souhlas. Vytáhla z batůžku pistol. " Už jsem ti říkal,že si nemůžu sám vzít život." Prohlásil jsem mezi slzami. "Já vím a proto,ti klidně udělám laskavost,abys se už nemusel trápit." Smutně se usmála. "Vážně??" Zeptal jsem se s nadějí v hlase.Přikývla. Podala mi papír a propisku. "Napiš sem něco na rozloučení." Rozkázala.Začal jsem psát..
"SEBEVRAŽDA!"
Toto byl nadpis. Musel jsem to udělat tak,aby Jolanka neměla problém s tím,že mě zabila.
"Musel jsem to udělat..jediné co chci říct je prosba…chci být pohřben vedle Johana!nic více..prosím,nepátrejte po mém osudu.
Ps: Děkuju.. J."
J. <-- Jolanka.
Pečlivě jsem kus papíru složil a stiskl. "Ráda jsem tě poznala." Jolanka mě obejmula. Poté poodstoupila a stiskla spoušť.
Naposledy jsem zahlédl ty zelené oči které jsem vídal denně. Konečně se dostanu za ním..konečně budu s ním…Slíbil jsem mu,že na něj nikdy nezapomenu.A taky to tak bylo…Byl jsem mu věrný i po smrti…Miloval jsem ho a miluju i teď..Jolanka mi prokázala opravdu laskavost.Ale co se dělo po té,co mě zavraždila,už nevím.Cítíl jsem jen prudký dopad,nic víc.Bolest z kulky?NE! bolest ze stráty Johana byla větší než smrt.Konečně jsem s ním…
Jediná Jolanka věděla,proč už jsem u jeho hrobu nikdy nestál..
O měsíc později od Honzovi smrti:
Je to měsíc,co jsem Honzu zabila…
"Snad jste spolu šťastní a bude spolu už navždy.."Jako každý den jsem tam seděla a nosila dvojnásobný počet Lilií.Deně jsem si s Nimi chodila povídat o svích problémech.Veděla jsem,že Honza mi totiž mé poslouchání oplatí a s ním i jeho přítel.Chodila jsem tam vzkutku denně,hned po škole.

O rok později:
"Našla jsem si kluka.." Řekla jsem do prázdna . Zase jsem stála u toho hrobu. Už jsem tam chodívala méňe a vždy s omluvou.
Jsem si jistá,že by chápali proč jsem nepřišla,přece jen,Honza byl jasným důkazem že by mou lásku chápal.
O 2roky později:
"Ze-zemřel..při…autonehodě…Kéž by jsi mi tu laskavost mohl oplatit Honzo.." Vstala jsem od hrobu a šla z paloučku pryč.
Vešla jsem do silnice a nezahlédla auto.Zajelo mne.A první a poslední co mě napadlo bylo..Že Honza mou prosbu vyslišel..

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama